NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tohle mne dostalo! Disinter jsou velmi stará banda z Chicaga, vznikli už roku 1990. Paradoxně tohle je jejich první oficiální CD. Docela se načekali, co? Z toho je ale na druhou stranu vidět, že jsou to tvrdí a nezlomní válečníci. He, tohle CD vás na 100% vrátí do starých dob začátku poslední dekády minulého tisíciletí (tý vole, to zní drsně!!!). Není mi sice jasné, jak se podařilo Morbid recs. zlanařit Disinter do své „stáje“, ale evidentně udělali dobrý tah. Koneckonců Disinter hodně vycházejí ze starého deathu evropské školy, takže být u evropského labelu je pro ně svým způsobem příznačné. A taky předtím udělali špatnou zkušenost s Pulverizer, takže proč ne, že jo... Jakmile si Welcome To Oblivion vložíte do přehrávače a spustí úvodní The Sleeper Awakens, dýchne na vás stará deathová škola, spojená s rychlostí současnosti a s moderní produkcí. Kopáky jsou opravdu velmi rychlé, naopak kytary znějí staroškolsky, místy skoro až thrashově. Maně se vám možná vybaví kytarový zvuk starých Sinister nebo Obscenity. Disinter hrají podobně, ale víc s příměsí té Ameriky. Holt Amíci se prostě nezapřou. Je super, že každý song má svou atmosféru, najdete tam nosné a lehce identifikovatelné riffy a pasáže, takže jako celek působí Welcome To Oblivion pestře. Před skoro každým songem předchází krátké atmosférické intro, takže ta old school atmosféra je tím ještě posílena. Ve své podstatě Disinter nepřinášejí nic nového, ale udělali super poctivých deset steaků. Prostě Welcome... je deathmetalové album, jaké třeba mně osobně už dlouho chybělo. Je to od Amíků takový jakoby návrat ke kořenům a k tradici v momentě, kdy spousta kapel sklouzává ke corovějšímu a víc groove podání (viz např. poslední Dying Fetus, Internal Bleeding...). Vzpomínám si když se srali Entombed, Gorefest už byli v prdeli s Erase, rozpadli se Pestilence, Dismember začali melodičnět na Massive Killing Capacity a v tom momentě hodili Sinister na trh své Hate! To byla tehdy pecka, kurva drát! Takže trochu podobné pocity mám teď, když slyším od Amíků Welcome To Oblivion. A nesmím zapomenout na moc hezký malovaný obal! Nemusíte se mnou souhlasit, ale mně se to prostě líbí!
8 / 10
As We Burn (2004)
Demonic Portraiture (2002)
Welcome To Oblivion (2000)
The Beauty of Suffering (EP) (1999)
Torn From The Grave (demo) (1997)
Desecrated (1996)
With The Blood (demo) (1996)
Storm of The Witch (demo) (1995)
Disinterra Et Corpus (demo) (1991)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Morbid Records
..svojho času som to dosť počúval, je to podarený album.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.